Hurá do podnikání
Už mě opravdu nebavilo to věčné vysedávání na úřadě, vyčkávání konce pracovní doby, poslouchání toho blbce, co si vymýšlel stále nové a ještě nesmyslnější úkoly, než doposud a to trapné zvyšování mzdy, kdy namísto očekávaných a televizí prezentovaných pěti procent se navýšení objevilo na výplatní pásce ve výši necelých dvou procent. Jak jsem mohl jezdit autem, které jsem nemohl ani zaparkovat mezi auty svých přátel z podnikatelské sféry?
Řekl jsem dost ještě před tím, než to stačil vyslovit zaměstnavatel. Flákl jsem s tím právě včas, kdy se začalo mluvit o snižování stavu o kategorie lidí, do které jsem náhodou přesně zapadal. Teď jim ukážu, zač je toho loket. Bude mi líto akorát toho tajemného napětí nad obálkou skrývající bankovky za má kladná rozhodnutí. Ale stejně jich tam nikdy nebylo tolik, kolik bych očekával a jaksi se mi zdálo, že jich je stále méně a jsou hubenější. Ani do naší domácnosti to nepomáhalo. Jako poradce s odbornou kvalifikací se uživím mnohem lépe.
Po několika měsících....
Už jsem si zvykl na to, že v kanceláří vysedávám nejméně dvanáct hodin denně. A nestačí to. Většinu času spotřebuji na marné posílání nabídek. Lidé asi nic nechtějí. Nebo spíše naopak. Chtějí vše a nejlépe zdarma. Ale já musím taky platit nájem, služby, které musím čerpat a pokud si srovnám své příjmy za hodinu s mým předchozím příjmem ze zaměstnání, tak mě oblévá pot. Je fakt, že jsem vyfakturoval dost, ale taky mi dost mí milí zákazníci dluží. Začínám uvažovat, jak to z nich dostat. Výměna auta? To nepřipadá v úvahu. Budím se hrůzou, jestli seženu peníze na daně. A přitom sám dlužím. Za telefon, za účetnictví, za služby IT a za úklid. Už si raději uklízím sám – jednatel. A hlavně někam zmizeli mí přátelé, na které jsem nejvíc spoléhal. Neberou telefony, nemají čas. Dříve se přetahovali o mé dveře a teď, když jsem jim otevřel prostor, tak už nemají zájem. Je to snad proto, že teď chci za stejné služby nechat zaplatit?
Konečně jsem dostal první obálku. Nevím, proč jsem jí podvědomě rychle strčil do šuplíku. Možná ze zvyku, nebo proto, abych si zase užil to malé napětí. Za chvíli to ve mně začalo hlodat. Co když je to faktura, nebo upomínka? Že si nedají pokoj ani před vánoci? Ale na fakturu, nebo upomínku to bylo zase o moc silnější. A odesílateli přece nic nedlužím, nehledě k tomu, že je to právě ten, kdo mě nejvíc vytěžoval a vlastně přesvědčil ať podnikám. Nevydržel jsem to a otevřel jí.
Jak milé a jak potěšující. Na tvrdém kartonu se na mě usmíval pěkně vytvarovaný ježíšek s pytlem dárků na rameni a pod ním stálo všemi jazyky veselé vánoce a podpis mého domnělého obchodního partnera. Na zadní straně zapomněl odlepit cenovku a mimoděk tak prozradil, kolik do spolupráce se mnou vrazil peněz. No prima.